Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako blesk obletěla na začátku roku 1992 všechny fanoušky kapely zpráva, že kompletní rytmika Jens Becker a Mr. AC odchází (oba založili spolek X-WILD, jenž poté vydal tři vcelku slušná speedová alba, inspirovaná samozřejmě původně mateřskými RUNNING WILD, a zatímco Mr. AC se posléze začal věnovat manažerské práci, Becker od r. 1998 a alba „Knights Of The Cross“ funguje u rovněž německých GRAVE DIGGER) a začíná se hledat náhrada. Jenže německá scéna byla v té době pochopitelně bohatě zásobená, a tak noví Rolfovi souputníci Thomas „Bodo“ Smuszynski a starý známý bicmen Stefan Schwarzmann, zvednuvší kotvy od ex-acceptovských U.D.O., na sebe nenechali dlouho čekat.
Prvním signálem jejich spolupráce pod hlavičkou RUNNING WILD byl těsně před novým albem maxi-singl „Lead Or Gold“ (s jinak nikdy neuveřejněnými skladbami „Hanged, Drawn and Quartered“ a „Win Or Be Drowned“ na B-straně), nicméně to hlavní přišlo až se samotným albem. Aby nedošlo ke zmýlené, tím že jsem „Pile Of Skulls“ ve vztahu k předešlým albům pasoval do jakéhosi posla nové tváře kapely, jsem rozhodně neměl na mysli to, že by kapela nějakým strmým kotrmelcem opustila všechno to, co v minulých letech vybudovala, to rozhodně ne. Spíš jsem tím chtěl vyjádřit slyšitelnou změnu hudebního výrazu skupiny, spočívající v tom, že na tomhle albu RUNNING WILD (potažmo Rolf Kasparek, který je znovu, krom titulní skladby z pera Axela Morgana, podepsán pod kompletním obsahem desky) za prvé začínají výrazně rozlišovat skladby pomalé, vedené v klasickém tempu alá AC/DC, a tradiční ´vypalovačky´, tedy skladby vedené v daných možnostech naopak v tom nejrychlejším tempu, když pro jiný rytmus (na rozdíl od minulosti) prakticky nezbývá místo, a za druhé, že se pozvolna (i když na úchvatné melodie v žádném případě nemohou zapomenout!) začínají opět trochu více věnovat poctivé riffové práci, samozřejmě v dobovém duchu, protože časy „Gates To Purgatory“ jsou pochopitelně nenávratně pryč.
Ale abych byl konkrétní. Hrůzostrašně pojmenované CD („Hromada lebek“) otvírá skvěle gradující instrumentálka „Chamber Of Lies“ a pak přichází vkusně střižený komplet skladeb, charakterizujících obě výše popsané tváře tohoto alba. Mezi těmi pomalejšími je to zejména mrazivá „Black Wings Of Death“ (při níž jsem pochopil, proč se říkává „jakoby na mě sáhla sama smrt“), syrová „Roaring Thunder“ nebo přímá „White Buffalo“ a na druhé straně pak třeskutá „Whirlwind“, melodicky nedostižná titulní „Pile Of Skulls“ či předposlední „Jenning´s Revenge“, v níž se Rolfovi, sice ne nějak výrazně, ale jinak vcelku slyšitelně vpletl do cesty jeden z ústředních motivů skladby „Genghis Khan“ z již zmíněného debutu.
Na albu můžeme také znovu zaznamenat zvýšený zájem o pirátskou tématiku, prezentovaný skladbami „Lead Or Gold“ a zejména závěrečným, 11:13 minut trvajícím výletem na bájný Stevensonův Ostrov pokladů „Treasure Island“, ve kterém Rolf tentokrát už doopravdy nastartoval svoji zálibu v rozsáhlých a rozmanitých hudebních ságách, tak jak to naznačil na albu „Port Royal“. Pirátský koráb zkrátka nabral nový směr, ve vzduchu začínala být cítit magnetická bouře a na konečcích ráhen a špicce přídi se pomalu začínaly zjevovat malé Eliášovy ohně. A chybělo už jen velmi málo, aby se rozhořely tím nejjasnějším plamenem.
1. Chamber Of Lies
2. Whirlwind
3. Sinister Eye
4. Black Wings of Death
5. Fistful of Dynamite
6. Roaring Thunder
7. Pile Of Skulls
8. Lead Or Gold
9. White Buffalo
10. Jenning´s Revenge
11. Treasure Island
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.